Perličky z lektorování aneb na co vás na peďáku nepřipraví

Na pedagogické fakultě nás v pedagogické-psychologické přípravě připravují na leccos a jediné, co nám tam 100% nepoví je, že prostě na to učitelování musíme mít aspoň trochu buňky. Ale to pak vlastně bychom nemuseli chodit na polovinu předmětů, žejoviď...

A jelikož pomalu doklepávám bakaláře a chystám se na navazující magisterské, na kterém mě čekají praxe, rozhodla jsem se, že zkusím lektorování. Kamarád hodil inzerát, že se shání po lektorech vědeckého kroužku, tak proč ne?

Školení jsou bezva, připravený je projekt vcelku slušně a tak už zbývá jen abychom my lektoři zabavili děti a taky aby si děti něco z lekcí odnesly. Nikdy jsem si nemyslela, že učení bude procházka růžovým sadem, taky jsem kdysi v klasických školních škamnech seděla a moc dobře si pamatuju, že jsme nebyli žádní andílci. Jenže doba se mění, požadavky na učitele a na děti se mění...

Nicméně dobrovolný kroužek je dobrovolný kroužek a děti si ho mají užít. Když je dobrý den tak si ho s nimi užije i pančtelka a všichni jdou spokojeně domů (já do druhé práce). Anebo jsou děti rozdováděné a vysají z pančtelky veškerou energii i během té jedné hodiny a jdou spokojeně domů (já jdu na pivo).

Ale! Co nám na peďáku nikdy neřekli?

-pokud je součástí pokusu práce s barvivy, těstem, vodou či jinými podobnými látkami, polovina dětí odejde domů zaplácáná, obarvená a mokrá včetně lektorky.

-pokud je ve skupině dětí jeden, který vyčuhuje tím, že je starší bude se zaručeně nejvíce projevovat. Zkoušet ho zabavit úkoly navíc je nadlidský výkon. Jemné pohrůžky typu: "Je to kroužek a když tě nebaví tak sem chodit nemusíš." nefungují, protože do kroužku chodí i jeho mladší bratr a oni přece musí chodit spolu pak domů. Museli jsme se učit jak pracovat s dětmi s ADHD, různými dys nebo šikanovanými a na raubíře jsme dostali jen pokyn - víc je zabavte. Haha....

-ukázková hodina pro padesát dětí... Na stadionu plném rozvášněných fanoušků spíše neohluchnete...

-když chcete dělat pokusy se statickou elektřinou, tak si musíte na své hlavě pořídit dlouhé, hebké a cuchavé vlasy. Protože jen na nich půjde nabít nafouknutý balonek. Všech dětí...

-rozhodně nám nikdy neřekli jak se se ctí poprat, když má nějaké díte lehké rasistické průpovídky. Sice máme romistiku, všude se cpe multikulti a bůhví co, ale co říct třeťákovi, když se vám podívá do očí a řekne: "Já chci bílého kosmonauta, ten jediný je správný."?? Poznámka o tom, že je to jen balonek napuštěný vodou, je fakt na nic a hlavně člověk na to není připravený.

-sama mám teorii být k dětem co nejvíc férová. Nastavit pravidla a ty pak striktně dodržovat. Oproti těm teoriím, co nám cpou ve škole do hlavy, se mi tahle osvědčila a odměnou jsou děti, které odcházejí a těší se na další lekci, obejmou mě a se vším pomůžou. A taky většinou poslechnou (když zrovna nejsou jak z divokých vajec).


Nikdy jsem učit nechtěla a o to víc mě to baví. A když to baví úču... :)

Ciriny neurózy, část první

Studujte vysokou školu a zajímejte se o život na fakultě

Pak se dočkáte nečekaného vyhazovu a kolotoče byrokratických šimlů. A pak počítáte dny, kdy už přijde rozhodnutí a rodina vás bombarduje řečmi o tom jak jste k ničemu, že to takhle jako chci skončit, bez titulu... Vysvětlovat jsem mohla stokrát, jak to celé je a že chyba není jen na mé straně. Plus teda vedení mě zná až moc dobře a ne vždycky tak jak bych chtěla. (Příště radši, když se bude dít příkoří na studentech, budu držet hubu. Možná se najdou další ochotní položit hlavu na špalek.)

A dneska konečně přišla z fakulty dobrá zpráva, že si mě teda jako nechaj a ty státnice mi dovolej udělat. Malé vítěství pro Ciri a velké uklidnění pro její nervy.

Tak teď už jen ty státnice. Ufff :)


Zachraňte kamarádům zadek a vezměte si jejich králíka na hlídání

Začalo to takhle:

FB - Prosím, hledáme náhradní bydlení pro králíčka. Odjíždíme na rok na Zéland a hlídání co jsme měli domluvené padlo kvůli alergii.

A Ciri na to kouká, v porozchodové deprézi, její králík odstěhován k ex-skorotchánovi a ex-skorotchýni, pořád kouká a moc se stýská po tom heboučkém čumáčkovi, který se vždycky večer ke mě v posteli přisknul a nechal se hodiny a hodiny hladit. Dojetí vrcholí a dochází k hlavní chybě v celém tomto podniku...

Ciri píše kamarádům, že to přece udělá ráda, protože má ráda zvížátka a hlavně kjájíčky a protože nemůže nechat takový ňuchací puclíček bezprizorní!!

Přivezli mi chlupatý peklo na čtyřech tlapkách. Všechno kouše, hrabe, nemůže zůstat ani minutu o samotě. Zlikvidovala mi matraci u postele, prokousala dvoje povlečení, nakousala kabel od notebooku (i když byl pečlivě schovaný a ona podle toho co jsem viděla se k němu v ten den přiblížila maximálně na dva metry), sežrala zápisky, nakousala bezpočet knih a probděla jsem bezpočet nocí, i když jsem jí pořídila klec pomalu velkou jako můj bývalý byt, když ohryzávala mříž.

Další specialitou po dalším stěhování je schovávání se všude kde to jen jde. Takže imrvére musím mít zacpané všechny škvíry, místa pod skříněmi. A čekat než takový králík vyleze a pokud vyleze tak je zase hned schovaný tak, že na něj rozhodně nedosáhnete. A tak se stane, že musíte sedět a čekat a čekat a čekat... Minuty utíkají, Ciri má být jinde a mezitím jen čeká až vyleze ten malý plyšový satan.

Skončilo to takhle:

A tak jsem odpočítávala minuty do příjezdu kamarádů, když v tom přišla zpráva: "Hele prosím, zůstáváme ještě tři měsíce, mohla by jsi? Jinak seženeme někoho jiného."
...no tři měsíce, to ještě překousnu... BLBOST!!! A to radši zamlčím, že se měli vracet v září a už měsíc mi neodpovídají...

Věci, které mě v skoro pětadvaceti neděsí a v dospívání děsívaly:

Tuhle jsem přišla na pár věcí, kterých jsem se opravdu od takových patnácti bála a obávala. Děsily mě kolikrát tak, že jsem nemohla ani spát. A navíc jsem to tenkrát myslela smrtelně vážně!

A teď si jdu do svého soukromého deníčku zapsat věci, které mě děsí dnes, abych se zase za deset let mohla pobavit...

1. pavouci (teď dokonce mám jednoho sekáče v rohu a jmenuje se Funny)

2. že ze mě vyroste ošklivá ženská (zas tak špatně to nakonec nedopadlo)

3. že mě nikdo nikdy nebude mít rád (jak jsem si vůbec někdy něco takového mohla myslet!?)

4. že nikdy nebudu umět pít jako dáma (ano to do teď neumím, ale dnes už se z toho svět nehroutí)

5. že se nebudu umět oblékat a nikdy se pěkně nenalíčím (teď už i mívám světlé dny, kdy se to i povede a ještě se trefím do důležitého dne)

6. že nebudu nikdy v ničem dobrá (teď bych vyjmenovala stovky věcí, ve kterých jsem víc než dobrá - v ochutnávání piva, ve večerním popíjení vína, taky v breptání blbostí, ve sběru knih a poezie nebo půllitrů, v dělání všemožných variant obličejů na zadání "nechápu" nebo "jsem naštvaná", noční toulky městem mi taky nejsou cizí,...)

7. že nebudu chápat dvojsmyslné narážky (pořád je kolikrát nepochopím, ale už je mi to upřímně šumák)

8. že když budu "velká", tak život bude jen a jen plný starostí (a to jsem se nemýlila, ale zároveň je plný radostí)

Z deníku slaměné vdovy II.

Nemoc zdárně ustoupila a nastoupil společenský život. To se alespoň člověk nenudí...

Taky nastoupily starosti s hledáním bydlení. Domluvili jsme se s mužem, že teda jako až se konečně vrátí z natáčení a trochu utichnou rodinné problémy na obou stranách a bude na všechno trochu víc času a... a... a...  Takže volné minuty trávím zavěšená na realitách a hledám. Známí a kamarádi nám dávají tipy a tak sem tam se jdu mrknu do nějakého toho bytu. A pak se stávají takové situace, že stojím před barákem a nevím jestli mám vůbec jít dovnitř, poněvadžto stoprocentně vím, že tu můj muž bydlel s ex... A pak, že je Praha velké město...